Libický evangelický sbor od tolerančního patentu do 30. let 20. století

Dějiny libického evangelického sboru sahají až do doby české reformace, kdy Libice patřila do poděbradského panství. Časy protireformace po Bílé Hoře měly za následek jednak emigraci mnohých do Pruska a jednak slabý vztah zdejších obyvatel k oficiálnímu katolictví, projevující se např. slabou účastí obyvatel na poutích. Kterýsi katolický farář po jedné pouti na Oškobrhu proto na odpověděl na údiv: »Co se divíte, rychtáři! Na Poděbradsku máte z polovice kacířů a na Chlumecku tři čtvrtiny.«

Po vydání tolerančního patentu císařem Josefem II. (13.10.1781) tu vznikly dva sbory - roku 1783 v Libici a vedle toho v Sánech. K Libici patřily rovněž Choťánky, Zboží, Křečkov, Pátek, Odřepsy, Okřínek, Vlkov, Kánon, Osek a Poděbrady. Poměrně početný sbor helvétského vyznání, k němuž se na vrchnostenském úřadě v Poděbradech přihlásilo přibližně 200 rodin (1560 duší), se brzy rozrostl o sánské, jejichž chudý sbor byl roku 1787 zrušen. V některých obcích se přihlásila většina obyvatel.

Prvním duchovním se stal čtyřiadvacetiletý uherský kazatel Mojžíš z Tardy z Kis-Aru, který do Libice přišel 29.6.1783 a sloužil za 300 rýnských zlatých. Musel se ovšem potýkat s materiálními nesnázemi: Sedm let bydlel v chudém domku č. 43 (později č. 17) a shromáždění konal po stodolách a domácnostech, od roku 1789 na faře. Jeho služba se ale zhodnotila tím, že se později stal seniorem poděbradského obvodu (1810-1837). Sloužil až do své smrti 22.3.1837. Katolíci na vznik evangelického sboru zareagovali zřízením farnosti v Libici se dvěma duchovenskými místy. Témuž nepřátelství se přičítá i opožděné zahájení stavby evangelického chrámu. V roce 1789 byla postavena fara a 23. listopadu 1794 byl otevřen kostel, na jehož stavbu císař František II. jako majitel poděbradského panství věnoval 40 000 cihel a obec darovala pozemek na »Lázništi« pod slavníkovským hradiskem. Ostatní prostředky byly vzaty z darů členů sboru. V roce 1811 byl založen hřbitov.

Po smrti Mojžíše z Tardy byla svěřena administrace sboru jeho synu Štěpánu z Tardy, kterého chtěl mít otec farářem v Libici, ale upadl v nepřízeň, prý proto, že »mluvil lidu do duše«, a odešel do Chleb. Namísto něho převzal ve svém již pokročilém věku administraci farář Štěpán Šoltézs ze sousedních Velenic, zvolený pak 17.2.1839 za faráře. Pocházel ze Szantó v Uhrách a ve Velenicích působil od roku 1802. Za něho došlo k některým stavebním úpravám sborových budov a již on pomýšlel na stavbu nového, většího chrámu, avšak náhle 30.9.1844 zemřel ve věku 67 let.

Po období administrace, kterou vykonával velenický farář Gerson Šoltézs, nastoupil 6.4.1846 první český kazatel Jan Jelen, který dosud působil čtrnáct let v Borové u Poličky. Také on zamýšlel nechat postavit nový chrám, ale nedošlo k tomu ani tentokrát, protože se sbor domníval, že církevní stavby bude hradit stát, a vybrané peníze věnoval na zřízení evangelické školy. Škola byla dokončena a otevřena v roce 1855 a 3.11. byl povolán za učitele Jan Čížek, původem ze Lhotky u Mělníka, který dosud působil dvanáct let na evangelické škole ve Valteřicích. Školu navštěvovalo 100 dětí z Libice, Choťánek, Kánina a Velkého Oseka a 29.3.1878 byla prohlášena veřejnou školou. V roce 1858 byly od libického sboru přefařeny obce Veltruby, Hradišťko, Sendražice a Jestřabí Lhota ke kolínskému sboru. Sbor poté čítal 2 300 duší. 15.9.1870 byla v Poděbradech pronajata místnost pro bohoslužby, kde se s libickým farářem střídali faráři z Chleb a Hořátve. 1.11.1878 byla pak v Poděbradech postavena modlitebna.

Jan Jelen odešel na odpočinek roku 1879 (zemř. 30.1.1890) a jeho následníkem se stal jeho syn Alois Jelen, za jehož působení došlo ke sporům o financování nové fary a o stavbu kostela, které byly vyřešeny zřízením nového sboru v Opolanech.

Poté, co Jelen odešel do nově zřízeného sboru v Poděbradech, přišel z Dačické Lhoty na Moravě nový farář František Novák. Za jeho služby byl postaven nový neorenesanční chrám, který slouží svému účelu doposud. Roku 1895 byl sbor početně i územně umenšen po zřízení evangelického sboru v Poděbradech, který se od Libice osamostatnil, a přifařením některých obcí ke kolínskému sboru, čímž byl libický sbor ohraničen na území 10 obcí ve tvaru měsíčního srpku.

Za faráře Františka Šedého byl počátkem 30. let opraven chrám a rozvíjí se činnost ve Velkém Oseku, kde je pak v roce 1938 za faráře Františka Varcla založena kazatelská stanice a zakoupen pozemek pro stavbu modlitebny, k níž však nedošlo, a dále byla obnovena kazatelská činnost na Vlkově.

Faráři a kurátoři libického sboru

Faráři: Mojžíš z Tardy (1789 - 1837), Štěpán Šoltézs (1839 - 1844), Jan Jelen (1846 - 1879), Alois Jelen (1879 - 1895), František Novák (1895 - 1927), František Šedý (1928 - 1936), František Varcl (1937 - 1945?), Ladislav Šklíba (1946 - 1952), ThDr. Zdeněk Soušek (1953 - 1989), Tomáš Matějovský (1989 - 1998), Jiří Hoblík ( 1999-2007), Martin T. Zikmund (2009 - 2017), Marta Zemánková (od r. 2018)

Kurátoři: Bohuslav Křička (1953 - 1971), František Bláha (1971 - 1975), Josef Moravec (1975 - 1991 ), Pavel Pistor (od 1991)